Archiv rubriky: Malé cesty

Tak jme si zase chtěli vyjet, ale tak nějak se to pak pokazilo. Tentokrát  po stopách jihočeských  100 majlích. Předpověď se zdá dobrá, a tak s Lojzíkem vyrážíme 13.8.2016. Rozjíždíme se cestou přes Holašovice, kde vjíždíme konečně do lesa a lesními pěšinkami ve směru k Vysoké Bětě, kterou míjíme a přes Třešňový Újezdec přijíždíme do Lhenic. Pak se brouzdáme okolo Zlatého potoka a jedeme na Vitějovice, kde se chce Lojzík podívat na zříceninu hradu Osule. To byl teda nápad. Krátká, ale strmá „tlačenka“, tak bych popsal náš horolezecký výkon. Ale nahoře by se dalo použít docela pěkné tábořiště. Ujedeme ještě kousek na Běleč a zjišťujeme, že Lojzíkovi asi praskla zadní osa. Naštěstí se hned nevysypala, ale v kolu klepe a vrže, tak nemá cenu pokoušet štěstí někde v terénu.  Končíme, ale ještě si zajedeme do Husince na gáblík, abychom si pozvedli náladu. Samotnému se mě jet nechce. Po baště se vagonujeme na nádraží u Husince a poposunujeme se do Číčenic. Odtud už jedeme na pohodu po trase Radomilice, Dívčice, Zliv a jízdu zakončujeme na jednom oroseném v Bavorovicích. Byl to krátký výlet, ale 100 km na tachometru nás také hřálo na duši. Tak zase příště,  až se příroda zabarví do podzimních barev. Že by v září?

Tak jsem vyrazil na prodloužený víkend 24.-26.6.2016, sbalil věci na kolo a nabral směr na Šumavu. Přiblížení proběhlo vlakem do Nepomuku, poté již kolmo na Klatovy a Nýrsko. Počasí jak u moře a zajímavá místa. Projel jsem rodištěm Františka Křižíka v obci Plánice a pokračoval po polích, loukách a lesních cestách směrem na Nýrsko. Nikde nikdo, jen kopečky a lesy. Od nádrže v Nýrsku jsem stočil řidítka ke Špičáku a začlo stoupání. To mě dalo docela zabrat, ale nic mě nehoní, tak si jedu výletním tempem. Mířím okolo Bílé strže k Černému jezeru. A zase nikde nikdo. Jen místní kachny mě dělají společnost. Sjíždím do Železné Rudy a odbočuji tak, abych se dostal k prvnímu nouzovému nocovišti Hůrka. Tam přijíždím až když se stmívá a po 110 km. Mám toho tak akorát. Na nocovišti jsem ještě se dvěma páry, které jdou přes Šumavu pěšmo.

Noc proběhla v klidu, hned po odjezdu se stavím na místě bývalé vesničky Hůrka. Odbočuji na jezero Laka, kde jsem vítaným zpestřením pro místní kachny, které jsou tak vycvičené, že si k vám zaletí na sváču a nechají se skoro krmit z ruky. Opět nikde ani živáčka. jedu na Prášily, dávám nanuka a rozhoduji se jet přes Poledník.  Stoupání je zpočátku mírné, ale pak se zvedá a cesta je dost kamenitá. Poslední 2 km je už v pohodě, ale ta krajina kolem. Okolo vrcholu je pořád jen měsíční krajina s uschlými stromy. Pozůstatek po Kirilu. Tady už to žije a je tu dost kolařů i pěších. Česnečka na doplnění energie bodla a svištím dolů k Modravě. Tady už je to jak v pravém horském středisku a lidí dost. Je tu nový minipivovar, tak ochutnávám jejich pivo. A není to vůbec špatné. Rychlým přesunem na Kvildu se dostávám na cestu na Bučinu, která pohodově stoupá nahoru a není to nic těžkého. Nahoře je sice nocoviště, ale ještě je brzo. Sjíždím na Knížecí Pláně a dále okolo Strážného po malých cestičkách dojíždím až do Nového Údolí. Jen kousek za ním je další nocležiště, kde trávím další noc. Když už mám vše připravené  a jsem po večeři, tak se přižene bouřka, která vydatně kropí můj přístřešek. Jsem ale dobře připraven, takže nakonec nekončím v bazénu vody. Jsem v suchu.

Třetí den po ránu je v lese pěkně svěží vzduch. Je znát, že bouřka pročistila vzduch. Dneska už jedu jen na pohodu, pěkně podél Schwarzenberského kanálu co to jde a až za dlouho odbočuji k Lipnu, abych se přeplavil do Horní Plané. Na přívoz nečekám dlouho a po vylodění směřuju řidítka do Boletického prostoru. Přes Hodňov, Polnou a Boletice pořád směrem na naši dominantu. Na Kleť. To už jsem prakticky doma. Ještě se přehoupnout přes sedlo za Chvalšinami na druhou stranu kopce a přes Holašovice do Českých Budějovic.

Suma sumárum: tři dny, parádní počasí a příroda a 300 km.

Potřebuju upustit páru. Na víkend 21.5.-22.5.2016 proto vyrážím se svým věrným druhem Lojzíkem na víkend na projížďku po luzích a hájích našeho kraje. Trasa je jen orientační přes Týn nad Vltavou, Bechyni, Tábor, Milevsko, Písecké hory, Vodňanské svobodné hory a Netolice a zpět. A jak to dopadlo? 2 dny, 240 km a naše tělíčka jak tavenej sejra. Ono totiž bylo vedro jako u móře.

V době kdy všechno kvete, beru Lojzíka a Salsu a jedeme se podívat na tu krásu ven. Míříme do Novohradských hor, kam nám s přiblížením pomůže vláček. Nastupujem na trasu v Českých Velenicích a podél hranic jedeme na Nové Hrady, kde odbočujeme do Terčina údolí. Přes Dobrou vodu a Hojnou vodu se dostáváme do Žofínského pralesa. Dál pokračujeme do Pohoří na Šumavě. Na trase nepotkáváme nikoho. Snažíme se držet u hranice a klidnou jízdou po lesních cestách pokračujeme na Dolní Dvořiště. Odtud míříme na Horní Dvořiště a koukáme po místečku, kde bychom si udělali kemping. Nakonec končíme za křovím mezi stromy. Plácek je to parádní a večerní buřty také.

Druhý den se jedeme podívat na nejjižnější bod naší domoviny. Je dobře přístupný z polní cesty a hned vedle už je Rakousko. Kousek tedy jedeme po druhé straně hranice  a po pár kilometrech se vracíme zpět. Podél hranic postupujeme až na úroveň Lipna a odtud dojíždíme až do Nové Pece, kde se navagónujeme na zpáteční cestu.

Na rozjetí to byla dobrá trasa, jenom nebýt toho, že nebylo moc teplo. Ale určitě to stálo za to a už plánujeme kam příště.